Po absolvování gymnázia se Jan Tomášek přihlásil na studium stavařiny na ČVUT v Praze, odkud přestoupil na architekturu na VUT v Brně, studium však nedokončil, protože mezitím u něj zcela převážil zájem o malbu a grafiku. Od roku 1970 se v tomto oboru soukromě vzdělával u akad. malíře Jiřího Nepasického, scénografa Miloslava Meleny a akad. malíře Zbyňka Kubánka a stále intenzivněji se věnoval vlastní tvorbě. Několikrát se pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění a pokaždé nebyl přijat – rozhodně to nebylo pro nedostatek talentu, důvody byly zjevně kádrové. Při posledním pokusu o přijetí na AVU mu bylo předsedou přijímací komise sděleno, že tuto školu již nepotřebuje, neboť už je vlastně hotový malíř. To byla rána pod pás, protože bez diplomu z umělecké školy nebylo možné v tehdejším Československu být tzv. na volné noze a věnovat se pouze vlastní tvorbě. Není divu, že Tomášek dosti zahořkl a získal k tehdejšímu státu a jeho institucím hodně kritický postoj, který ho provázel po celý život.

Aby se vyhnul vojenské základní službě, pracoval jako havíř v uranových dolech a potom vystřídal celou řadu zaměstnání – pracoval jako závozník, kopáč, poštovní doručovatel, balič, tesař, speditér, bednář, truhlář a údržbář. Alespoň profese kresliče či divadelního malíře v divadle F. X. Šaldy v Liberci byly zaměřením blíže oblasti jeho zájmu. Žil velmi skrovně a osaměle a plně se věnoval jen své tvorbě.

Prostřednictvím přátel se v 80. letech seznámil s předním českým výtvarníkem Bedřichem Dlouhým, který mu v roce 1984 pomohl zorganizovat první samostatnou výstavu v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze na Petřinách a také ji svým projevem zahájil. S Dlouhým, který se stal jedním z prvních porevolučních profesorů na Akademii výtvarných umění, jej pojilo dlouholeté přátelství a při každé cestě do Prahy jej navštěvoval.

Bohužel ani po změně poměrů v roce 1989 se Tomáškovi nepodařilo prosadit se výrazněji na veřejnosti a pokračoval ve svém samotářském způsobu života. Neměl zastoupení v žádné galerii a jeho obrazy a grafiky najdete pouze v  soukromých sbírkách a v několika institucích.

Jeho dílo, které se nečekaně uzavřelo letošního roku, je poměrně rozsáhlé a z velké části dosud nezmapované – teprve čeká na prozkoumání a utřídění a pak na okamžik, kdy jej „objeví“ kulturní veřejnost. Nepochybuji o tom, že se tak stane brzy a že budeme slyšet nadšená slova o ojedinělém výtvarném díle a o jeho originálním tvůrci. Je škoda, že se uznání za svou tvorbu Jan Tomášek nedočkal ještě za svého života. Ale takový byl a zřejmě i nadále bude osud mnoha nekonformních umělců.

Dlouholeté kamarádství dvou malých kluků začínalo zvolna povídáním o věcech, kterým asi moc nerozuměli. Byly to nějaké diskuze o válce, o světě a určitě o knihách. J.T. uměl svoje názory i přes svůj věk dobře formulovat a dnes si uvědomuji, jak moc mi to rozšířilo můj obzor. Léta jsme spolu trávili na kolech, jezdili jsme ke přehradě, do města na zmrzlinu nebo do knihovny. Prázdniny trávil J.T. u prarodičů a já po pionýrských táborech. Vždy jsme po návratu mířili jeden ke druhému a navázali na poslední nápady jako bychom je opustili včera. Dospíváním nás provázelo divadlo Semafor, Beatles a rozhlasový pořad Dvanáct na houpačce. Půjčovali jsme si knihy i gramodesky, scházeli jsme se u mě doma a přehrávali poslední novinky. J.T. se někdy v té době začal věnovat veřejným diskotékám. Občas se objevily v kinech filmy, které v nás probouzely myšlenky na vylepšení světa a naše debaty probíhaly v atmosféře konspirace na půdě v ulici Pod skalkou. Nemohu vynechat období objevování výhod ranné dospělosti. Délka našich vlasů přiváděla některé uvědomělé k nepříčetnosti a v té době jsme také začali navštěvovat restaurace, kde nám v šestnácti neodmítli nalít. Začali jsme kouřit a obdivovat různé existence. Občas jsme byli vyzváni příslušníky VB k předložení občanských průkazů, z čehož jsme usuzovali, že režim z nás má asi strach. J.T. občas provokoval orgány svoji garderobou – starým, příšerným sakem o tři čísla větším a futrálem na plynovou masku. Svoji cestu k umění začal J.T. objevovat asi na počátku studia na gymnáziu v Jablonci. Vzpomínám si na některé jeho první obrázky kreslené uhlem. Byl vždycky tvořivý a proto jsem nebyl příliš překvapen jeho zájmem o malování. Jeho galerie se nacházela zatím jen v deskách a prvním návštěvníkem jsem byl patrně já. V klubu Flogiston ve sklepních místnostech jedné vily je možná dodnes výzdoba stropu, kterou J.T. vytvořil. Je to moc let a já dnes už nevím, jestli to byl pop art nebo jen jeho fantazie, ale určitě to byl vážný krok směrem k umění, kterému se v životě věnoval. Vzpomínám si, že později, v době pobytu v Brně se ucházel několikrát o přijetí na obor, který chtěl studovat, ale asi proto, že byl slušný a neměl některé špatné vlastnosti a správný původ, nedostal šanci. V posledních dvaceti letech letech jsme se vídali méně. Byl jsem třináct roků v cizině, ale I po mém návratu mi každé naše setkání připomnělo léta, kdy J.T. a já jsme byli dvojice, kterou pan Tomášek senior s pobavením a porozuměním pro náš věk občas trochu provokoval a bavil se tím, jak vážně některé věci bereme. K Tomáškům jsem chodil rád I proto, že u nich byla stále naladěná Svobodná Evropa vedly se zde řeči, které se jinde vést nemohly.

Ochotně jsem se připojoval ke společnému pronásledování osmileté Evičky po schodech, výrobě praků, luků a jiným lumpárnám. Postavili jsme spolu loď, kterou jsme nikdy neviděli na vodě, v srpnu 1968 jsme vylepovali vlastní plakáty, roznášeli jsme noviny a také jsme spolu pracovali na několika prázdninových brigádách jako zedníci a v sodovkárně tahali bedny.

Všechny vzpomínky na roky které jsem prožil s J.T. si dnes ukládám s pocitem jistoty, že jsem tehdy potkal toho nejlepšího kamaráda svého mládí.